OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždycky mě překvapí, když v takové zemi jako Německo, kde vychází pod hlavičkou různých vydavatelství taková hromada metalového balastu, že by se z ní daly opravit naše dálnice, musí kapela s vcelku solidním materiálem sáhnout po možnosti vydat si jej na vlastní náklad. Tohle samé platí i o čtveřici HOKUM, kteří po prvním loňském demu přicházejí s regulérním debutem pojmenovaným „No Escape“. V různých zahraničních webových magazínech sklidila nahrávka místy velmi příznivý ohlas, až mě to překvapuje, protože ač bych nerad popíral její některé kvality, zas o takový zázrak se z mého pohledu nejedná.
Je pravda, že v dnešní době není vůbec lehké přijít v metalu s něčím neotřelým a zároveň kvalitním. HOKUM se rozhodli mixovat různé žánry, jako jsou death, thrash a částečně i heavy metal, což už samozřejmě před nimi udělali tu lépe, tu zase hůře mnozí ostatní. Z tohoto pohledu tedy „No Escape“ nijakou výraznou originalitou neoplývá. Podíváme-li se však na něj z trošku bližšího pohledu, přeci jen mu nemůžeme určité kouzlo odepřít. Nahrávka totiž na první poslech zní jako typická tvrdě metalová záležitost s deathovým vokálem, ale stopáž jednotlivých skladeb se výrazně protahuje hlavně díky přítomnosti mnoha heavy metalových, a řekněme i lehce epických elementů v podobě rozsáhlých melodických vyhrávek a kytarových sól. Ačkoliv tohle snažení kapely působí místy lehce násilně, nelze Němcům upřít snahu nestát na místě a nespoléhat na mnohokráte provařené postupy. Navíc jim ke cti poslouží i fakt, že posluchače nenudí, což je to nejhlavnější. Vše je navíc podpořeno velmi slušnou instrumentací, takže nemáte pocit, že posloucháte nějaké ucha hrající si na virtuózy.
„No Escape“ je určitě nahrávkou, po které by měl nějaký solidní label s jistotou sáhnout a vyhodit tak ze svého katalogu jednu z mnoha zbytečných a zoufalých kapel, kterými se metalová scéna jen hemží a které si užívají nezasloužené přízně hlavně ze strany vydavatelů. Když už neohromí svojí originalitou, tak fanoušky melodicky pojatého tvrdého metalu určitě nezklame. Navíc nikde není psáno, že v případě HOKUM nemůže být ještě líp. Spíše jsem o tom přesvědčený.
Stylový metalový propletenec, který ač místy lehce evokuje kočičko-pejskovský dort, dokáže potěšit kvalitní instrumentací, povedenými motivy a melodiemi i slušnou produkcí.
6,5 / 10
Peter Reiter
- bicí
Michael Vogl
- kytara
Jonas Fischer
- basa, vedlejší vokály
Benjamin Geppert
- kytara, vokály
1. Manticore
2. Silent Assassin
3. Face The End
4. The God Within
5. The Loving Father
6. The Beloved Ones
No Escape (2006)
First Blood (demo) (2005)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 27:37
Produkce: Yogi Lang
Studio: Farmlands Studios Freising
Kontakt: c/o Jonas Fischer, Am Winfeld 3, D-85410 Inkofen, Germany
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.